Velké otazníky kolem domácího vzdělávání

Za tá léta, kdy se nám syn vzdělává doma, jsme se setkali už s mnoha lidmi a mnoha názory. Můj dojem z toho je, že k domácímu vzdělávání svých dětí inklinují především maminky a tatínci se drží spíše zpátky nebo to někdy až bojkotují. Důvodů je mnoho. Někdy je to ego mužů, někdy obavy ze všech těch věcí, kterých jsem se obával i já sám, či třeba určitá stangnace toho chlapa v osobním rozvoji, ale to je vlastně pořád ego. Kdo ví a já to tady rozhodně nechci soudit.

Rád bych ukázal, s čím jsem se potýkal já a jak jsem vlastně došel k tomu finálnímu Ano. Třeba to někomu z vás, milí muži, také pomůže k rozhodnutí. Bez ohledu na to, jestli to bude rozhodnutí kladné či záporné, splní to účel.

Ještě jeden důležitý fakt, na který vás chci upozornit. Všechno to tady píšu za sebe, svým jménem a mnohdy to může vypadat, že jsem to celé rozhodoval sám. Není tomu tak! Celou dobu jsme na to byli dva, někdy i tři :-), jen tu chci zdůraznit své otázky, postoje a názory.

Takže, jak jsem už psal v předchozím příspěvku, honila se mi hlavou spousta myšlenek. Řekl bych logických nebo často slýchaných.

Jedna po druhé…

Budeme jedni z mála a budeme se muset poprat s názory či nesouhlasy ostatních. Zvládneme to? Zvládne to Daniel?

Tohle pro nás úplně nové nebylo. Už dlouhou dobu se s mojí ženou věnujeme osobnímu rozvoji a máme mnohdy názory, které ne vždy souzní s okolím. Jsme zvyklí naše okolí nesoudit, ale zároveň nebrat ohledy na to, zda a jak soudí naše okolí nás. Naše nejbližší rodina nás zná a akceptuje a to bylo pro mě nejdůležitější.

A Daniel? Po diskuzi s ním mě pochyby velmi rychle opustili. Co chcete říct na prohlášení 6-letého dítěte: „Tati, mě nevadí, že jsem vyjímečný. Já to zvládnu.“ 😀

Pravdou je, a to přiznávám, že se celkem hodně řídím intuicí, která v tomhle hrála velkou roli. Prostě jsem cítil, že obavy jsou zbytečné.

Moje žena se bude věnovat synovi, takže můžeme zapomenout na nějaký zásadní, druhý příjem.

Jo, tak tohle je prostě fakt a je potřeba jej velmi dobře zvážit. Každý nemá takovou práci, jako moje žena, takže někdy může být druhý příjem opravdu nula.

Můj příjem naštěstí pokrýval většinu hlavních nákladů naší domácnosti, včetně hypotéky a i tady jsem intuitivně cítil, že to dopadne dobře. No a když jsem si dal na misku vah to, že si nějaké věci holt nebudeme moci dovolit a naproti tomu, co tím získáme pro našeho syna, bylo jasno.

Naučí se Dany to, co dle školního systému má umět?

Zcela upřímně, tohle byla pro mě sázka do loterie. V době rozhodování jsem vůbec netušil, jak to bude vypadat. Tady jsem hodně spoléhal na moji ženu. Jednak ji už nějaký pátek znám a vím, jak je nápaditá a jaký umí být chytrolín a zároveň jsem věděl a viděl, jak je Daniel zvídavý a kolik je toho schopný se naučit jen díky tomu.

Přiznávám také, že značnou roli tu hrálo i to, že jsme se v té chvíli bavili o druhé třídě, kdy ještě nejde o nějaké složitosti nebo komplexitu. Věřil jsem zkrátka Elišce i Danymu.

Co sociální kontakt? Dokážeme mu nahradit to, co školní docházka přináší?

Tohle je asi nejčastější otázka, s jakou se setkávám. Odpověď byla pro mě – workshopy, sport a kroužky. Dany má navíc několik kamarádů, bratranců a dnes už i sestřenic, se kterými se relativně často setkává. Byla tu ještě další možnost, kterou popíšu později, ale ta nakonec hrála jen vedlejší roli.

Jak pak naváže střední školou? Zvládne se adaptovat?

Tohle je samozřejmě do dnes otevřená otázka a odpovím si na ni později, ale tady jsem vycházel ze zkušenosti jiných. Prostě jsem trochu pátral a ptal se. Poštěstilo se mi setkat se s lidmi, kteří také vzdělávali děti doma s velmi dobrou zkušeností, četl jsem o dalších a našel si lecos i na internetu. No a z těch více známých – Ester a Jonáš Ledečtí, těm se to taky povedlo 🙂 Také mohu doporučit diskuzi s bývalými domškoláky, kterou vedl Dušek, tady je link.

Pravdou je, že je to individuální, stejně jako u dětí ze státních škol. Někdo to prostě zvládne lépe, někdo hůř, bez ohledu na to, jestli chodil na státní základní školu nebo se učil doma.

Přes všechna ta pozitiva, otevřeně přiznávám, že tahle otázka mě asi trápila nejvíc. Risknul jsem to.

Co vás dále čeká?

Především realita neboli, jak to tedy vypadá po letech doma.V tomto tématu se chci zaměřit na různé oblasti, ať už realné znalosti syna, jeho sebevědomí, komunikační dovednosti, logické myšlení, cizí jazyky, prostě všechno, co je ve vzdělávání důležité.

Zároveň s vámi chci sdílet určitý náhled na tuto oblast z pohledu zaměstnavatele. Léta jsem totiž pracoval jako manažer a pohovory s uchazeči o zaměstnání byly můj téměř denní chleba. I tahle zkušenost totiž při mém rozhodování hrála roli.

Takže, pokud vás mé články baví, budu vám vděčný za další sdílení a na facebooku ocením i nějaký ten like 🙂

25 prosince, 2018

Štítky: , , ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *