Zaměřeno na muže 3.

Dnes bych měl psát o psychologickém aspektu, ale nějak to pro mě nebylo jednoduché uchopit, jak jsem si původně myslel.

Tak já prostě zkusím nechat myšlenky plynout a uvidíme. V nejhorším to předělám nebo vymažu 😀

V podstatě jsem se toho tématu už dotkl v předchozích článcích, tak jen zkusím rozvinout.

Jde o to, že mám pocit a také jsem trochu vypozoroval z porovnávání s jinými dětmi, řekněme školou povinnými, že mi roste pod rukama úplně jinak „tvarovaný“ jedinec. Podotýkám, že pišu ryze o vzdělávání.

Zkusím vysvětlit…

My jsme šli (resp. manželka s mým přikývnutím :-)) takovou volnější cestou, ale ne až tak úplně. Řekněme, že mi to příjde jako něco mezi unschoolingem, projektovým vzděláváním, jako třeba v Montessori a někdy i státní školou. Takže náš Daniel má nějaký pravidelný program, ale jen omezeně a jsou věci, které má třeba udělat denně nebo týdně. Když byl menší, manželka spíš využívala naprosto jakékoli podněty zvenčí a na nich praktikovala sčítání, psaní, násobení, přírodovědu atd. Někdy to bylo formou hry, jindy prostě povídání apod. Jsou v tomhle oba celkem tvořiví. Když Danyho něco nebavilo, nechali to být a někdy časem, při vhodnější příležitosti nebo lepším podnětu, se k tomu třeba vrátili. To jsem trochu odbočil k něčemu, na co nejsem u nás odborník 🙂 Co tím chci říct?

Chci tím říct, že tímhle způsobem z něj vyrostl sebevědomý, zvědavý, tvořivý, velmi komunikativní človíček. Teď už tedy s příznaky puberty…

Tak a teď to přichází…

Je tvrdohlavý, nebude dělat něco, co ho nebaví nebo co mu nedává smysl, je těžké po něm něco chtít, co potřebujete vy nebo prostě chcete. Pokud třeba někam potřebuji jet nebo něco udělat a chci jeho kooperaci, je nutné se nad tím zamyslet, vychytat dobu nebo jej na to předem připravit. Tak teď nevím, jestli se mi úplně daří popsat skutečnost. Zkusím jinak…

Jsem sice dneska už do nějaké míry flexibilní, ale i tak mám rád řád, pravidla a jsem ten typ člověka, který když něco dohodne, tak to platí. Teda aspoň věřím, že to tak mám. S tím našim malým chlápkem je tohle všechno opravdová výzva.

Nechci jej nutit, nechci mu dávat příkazy, nechci, aby dělal věci, protože „se to má“ nebo nedejbůh, aby dělal něco proto, aby mi udělal radost. Zbývá tedy jen jeho vlastní rozhodnutí.

Zní to, jako by to bylo celé nějak blbě? Já to tedy rozhodně, i přes všechny ty peripetie, vidím hodně pozitivně. Né, že by se mi to opravdu pokaždé dařilo, ale vnímám Danyho jako takové zrcadlo pro sebe. Já dokonce věřím, že to je hlavní role našich dětí. Jsou tady, abychom se od nich MY učili, ne naopak.

Už kolikrát jsem si díky němu uvědomil, kolik dělám věcí, které nechci nebo mě nebaví, nebo dělám věci, u kterých podvědomě věřím, že se dělat prostě mají nebo že se to ode mě očekává. A kolik toho snesu v práci? Kolik dělám věcí, které bych v životě nedělal, kdybych za ně nedostával zaplaceno… Na tom všem u sebe ale už dávno pracuju… :-))

Tak k jádru pudla. Nejsme perfektní rodiče, ale milující rozhodně ano a děláme všechno možné, abychom Danyho naučili základní, důležité věci pro život, selský rozum, chuť tvořit, dopřejeme mu svobodu volby, to, co jej baví a pomáháme mu rozvíjet jeho talenty. Jde to i v některých školách, i když je jich velmi omezený počet. Podle mě je ale výhoda domácího vzdělávání taky v tom, že jste prostě u toho! Díky mé práci si to mohu i já užít.

Výsledkem je samostatný, velmi komunikativní kluk, vědomý si sebe, svých hodnot a potřeb, s opravdu širokým rozhledem, znalostmi i dovednostmi, které i nás často překvapí. Věřím, že si od nikoho nenechá v životě dělat na hlavu a že bude vždy volit podle sebe a ne podle okolí.

Když jdete do něčeho nového a netušíte, co to přinese, je to sázka do loterie. Já i dnes nebo právě dnes vidím, že jsme pro nás volili správně a určitě bych neměnil.

Tak já nevím, snad to není zmatené plácání. Dnes to nějak ani neumím posoudit. Zřejmě jedu jen na jednu mozkovou hemisféru :-)))

Budu rád za komentáře, postřehy či dotazy.

15 června, 2019

Štítky: , , ,
  • Díky za tyhle články …ještě aby si to přečetl můj muz pze přesně s tímto bojuje…tvrdohlavý syn, který nedela nic co nechce nebo mu nedává smysl …jen by mě zajímalo jak to děláte u věci které jsou proste třeba udělat? Třeba domácí práce ? Syna to samozřejmě nebaví ale ma další dva malé bratry a ja potrebuju aby se občas zapojil do úklidu …i přes vsemozna vysvětlování to proste úplně po dobrým nejde ..jak s tím?diky

    • Milá Markéto, těší mne, že Vás moje články baví a přeji si, abych na to měl víc času. K Vašemu dotazu není jednoznačná odpověď. I já jsem s tím trochu bojoval a řeknu Vám, jak jsem postupoval ve svých úvahách. Začal jsem otázkou, proč to po něm vlastně chci? Je to proto, že „se to má“ nebo k tomu mám nějakou jinou motivaci? Proč si myslím, že by ty domácí práce měl dělat? Je už ve věku, kdy to má smysl? Teď si uvědomuju, jak to píšu, že je to asi spíš na další článek… Pokud vydržíte, zkusím něco sepsat a Vy si zatím zkuste odpovědět aspoň na ty otázky, které jsem si položil i já. Třeba Vám z toho vyjde taky nějaký závěr 🙂

  • Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *