Vítejte na stránkách táty domškoláka!

Zaměřeno na muže 2.

Takže pánové, dnes se zaměřím na finance a čas.

Chlapi, pokud víte, že svým příjmem pokryjete náklady a potřeby celé domácnosti a ještě vám zbude na zábavu, dovolenou nebo třeba luxusní auto apod., nemusíte číst dál! Vás se tohle vůbec netýká a tento problém si můžete rovnou škrtnout! 😀

Tenhle příspěvek je tedy určený všem ostatním otcům, jako jsem třeba já 🙂
Je potřeba si uvědomit, že prostě příjdete o jeden příjem. Bavíme se o tom, že jeden z rodičů, ať už máma nebo táta, se stává učitelem nebo spíš průvodcem dítěte (v závislosti na tom, jak to celé uchopíte) na plný úvazek. Podotýkám, že tohle platí především na prvním stupni, kdy dítě vyžaduje víc pozornosti rodiče. Teda tak jsem to viděl já, z pohledu pozorovatele.

Ale ještě to nevzdávejte, nepřestávejte číst! Není to tak katastrofální, jak to vypadá a dá se s tím žít, uvidíte! 🙂

Já se přiznám dobrovolně, že tohle bylo něco, s čím jsem se prál celkem dlouho. Ne že bych měl malý příjem, to ne. Jenže když k tomu přidáte hypotéku, dům, kroužky a sporty pro syna, náklady spojené s bydlením v domě mimo město neboli s cestováním do práce atd., prostě v konečném důsledku mi z výplaty moc nezbývá. Vlastně prakticky nic 😀

Všechno poplatím, část peněz dám manželce, obědy v práci, benzín a na konci měsíce je účet prázdný, v lepším případě. V horším jsem tam míval ještě sekeru 🙂 Jezdím autem z roku 2001, manželka měla o něco málo novější.

Takže teď příjde to rozhřešení.

Dlouho jsem se s tím vnitřně pral. Moje ego mi nedalo pokoj. Vydělávám přece takové prachy a nic z nich nemám! Nemůžu ani do fitka, do kina jen občas a masáž třeba tak jednou za dva měsíce…

Pak přišlo vyhoření v práci. Dostal jsem se do stavu totálního psychického vyčerpání a z práce mě odvezla rychlá. A po měsíční nemocenské pak ještě jednou… Bylo to drsné, ale dnes jsem za to vesmíru nesmírně vděčný! Pomohlo mi to znova obrovsky přeskládat životní hodnoty.

Když jsem byl doma, uvědomil jsem si, co tím synovi vlastně dáváme a jak obrovské pokroky dělá. Uvědomil jsem si taky, jak jsem rád, že ho vidím a můžu s ním trávit tolik času. Mám to štěstí, že mohu pár dnů v týdnu pracovat z domu, takže ho vídám i přes den. Nemohl jsem neporovnávat svoje vzdělávání s jeho cestou a dodnes jsem nesmírně vděčný za to rozhodnutí někde na začátku.

Jak jsem si poradil s egem? Skvěle 🙂 Došlo mi, že ta jeho škola je jen na dobu určitou a pak nám Dany zmizí na střední. Všechny ty blbosti s pěknými auty, přepychem či dovolenou někde v tramtárii, co bychom si třeba normálně mohli dovolit, to si pak zase třeba dovolíme, ale tohle, co máme teď už vrátit nedokážeme. Takže překonat ten, jakože diskomfort, určitou dobu vlastně naprosto v pohodě zvládnu, protože vím, že to, co máme za to, má nevyčíslitelnou hodnotu.

Přiznání… Taky jsem objevil další rozměr, jiní by řekli, ryze sobecký 🙂 Totiž, když pominu všechno to, co jsem už napsal, tak bych se synem prostě nemohl být tak často. Zcela upřímně, dnes nepochybuju o tom, že se doma dokáže naučit všechno, co potřebuje a ještě víc. Nejvíc jsem ale vděčný za to, že s ním můžu být. I když třeba pracuju a nemám na něj přes den tolik času, už jen to, že příjde za mnou, prohodí pár slov nebo mě jen tak obejme nebo si v pauze něco zahrajeme, to je obrovské pohlazení na duši! Nevím, jak vy, ale tohle bych nevyměnil za nic na světě! A to podotýkám, že ten náš chlap umí opravdu pěkně vysírat! (Moc se omlouvám za to slovo, ale neumím to pojmenovat víc přiléhavěji slušným jazykem.) I přes tenhle aspekt, ke kterému se určitě taky dostanu v některém z dalších článků, jsem hluboce vděčný za ten čas s ním i s moji ženou.

Tak a teď ještě jednou k těm financím.

Existuji totiž různé způsoby, jak to náročné období překonat, řekněme, s méně odřenýma ušima. Já mám to štěstí, že moje žena je nesmírně podnikavá, takže v podstatě pořád, po troškách do domácí kasy přispívala. Dříve méně, dneska už daleko více.

Každá žena je totiž nějakým způsobem tvořivá. Takže může nějak tvořit a své produkty prodávat, může dělat nějaké brigády doma, prodávat nějakou kosmetiku či jiné produkty, kterým rozumí, existuji zkrácené úvazky atd. Cesty jsou, jen je třeba je najít a hlavně CHTÍT HLEDAT. Po čase je to s těmi našimi prcky lepší a už nepotřebují tolik pozornosti. Stávají se samostatnějšími a tak i rodič má pak více prostoru.

Jak to uzavřít? Neexistuje nikdo, kdo by vám řekl, „jo, to dáte“. Je potřeba, aby si rodiče našli svoji vlastní cestu společně. Stačí trochu počtů, položit si na misky vah to, co je pro vás v daný moment důležitější s vědomím toho, že vzdělávání vašich dětí je věc dočasná nebo někdy stačí jen intuice a víra v to, že to prostě dobře dopadne. Každý to máme jinak 🙂